Je nezpochybnitelným faktem, že české zdravotnictví v boji s pandemií obstálo. Cena byla vysoká, mnoho lidí zemřelo, tisíce zdravotníků si sáhlo až na dno svých fyzických a psychických sil. Lidé si ale mohou být jistí, že když jde o zdraví a život, vždy se u nás najde někdo, kdo se postará a pomůže.
Země nebyla na krizi připravená, politici improvizovali a udělalo se nemálo chyb. Snad se z toho poučíme. Lidstvu v budoucnu hrozí mnohem více nebezpečí než jenom viry.
Volby do poslanecké sněmovny v říjnu 2021 sebou, kromě tradiční zkratkovité kampaně útočící na pocity voličů, přinesly v programech jednotlivých politických stran a hnutí hitparádu nápadů a vizí, kam by se mělo české zdravotnictví posunout v dalším období. Řadu priorit mají strany podobných – dostupnost, digitalizace, řešení nedostatku zdravotníků atd., ovšem často bez jasného vysvětlení, jak dosáhnout slibovaného výsledku. Nebezpečné jsou nápady pravicových stran spojených do předvolební koalice na zavedení dvojího zdravotnictví pro bohaté a chudší občany skryté v plánech na zavedení komerčního připojištění.
Se zdravotnictvím je podle dat CVVM z června letošního roku spokojeno 52 % obyvatel a vyloženě nespokojeno jen 19 %. Osobně předpokládám, že vyšší počet nespokojených bychom nalezli na okraji země, v menších městech a také na venkově, kde je prokazatelně horší dostupnost péče.
Geografická nerovnoměrnost v přístupu ke zdravotním službám je jedním ze zásadních problémů naší země. Zodpovědnost za to by měly nést zdravotní pojišťovny, které nemají dostatek nástrojů a především financí, aby dostupnou a srovnatelně kvalitní péči zajistily v Praze i například v Rumburku. Zde musí zasáhnout stát legislativně vytvořením dostatečně kapacitní sítě a celou věc také profinancovat. Ve zdravotnických zařízeních musí mít kdo pracovat a to nelze zajistit bez dostatečně motivujících podmětů, kam patří plat, vzdělání a celkové podmínky pro kvalitní život. Musíme se vážně zabývat dlouhodobým přetížením zdravotníků. I to musí být úloha sociálního státu, o který sociální demokraté usilují a odráží se v programových dokumentech strany.
Zajímavou kapitolou je tolik potřebná digitalizace českého zdravotnictví, a to ze dvou hledisek. Prvním problémem, který se dříve nebo později zřejmě ukáže je, kolik nás to bude v napjatém rozpočtu na zdravotní péči vůbec stát. Potřebujeme totiž především zvyšovat platy, ale také opravovat rozpadající se nemocnice nebo stavět nové, k tomu raketově rostou náklady na léky a technologie. Evropské peníze pomohou, ale systém bude vystaven novým požadavkům na zdroje a například soukromý lékař nebude ihned schopen skokově navýšit svoje výdaje do počítačů, softwaru a podpory. Pomoci bude muset opět stát. Druhým rizikem je, že nekoordinovaný postup nemusí přinést očekávaný efekt pro samotné zdravotníky, kteří nutně potřebují snížit administrativu a získat více času pro pacienta.
Volby vždy dávají naději. Více než čtvrt milionu lidí pracujících ve zdravotnictví právem očekává, že jim jejich povolání bude přinášet přívětivé a stabilní podmínky, spojené s vysokou společenskou prestiží.
Pro sociální demokracii bude ochrana zdraví vždy jedna z hlavních priorit. Občany a zdravotníky nikdy nezklameme.